...A kouř vystupoval z chřípí jeho

Před dvaceti lety zemřel Bob Marley, první nadnárodní hvězda pop music třetího světa. Ačkoli svými kořeny i svou tvorbou přináležel na Jamajku, jeho skonu želeli všude na světě, v New Yorku stejně jako v Praze, a dokonce i obchody v centrum libyjského Tripolisu byly v květnu 1981 vyzdobeny Marleyho smutečními portréty. Díky Marleymu houpavý rytmus reggae rozvlnil v druhé polovině sedmdesátých let celý svět, rudo-zlatě-zelená vlajka vlála v populární hudbě jako mezi sportovci ta olympijská. Marley tenkrát pootevřel dveře všemu, co se dnes vejde do sousloví world music, dnešní ohromná vlna zájmu o kultury různých národů se kdysi vzedmula také díky němu. Jeho písničky se dodnes úspěšně reedují, když si před dvěma lety v Glastonbury při vystoupení The Wailers sto tisíc mladých Evropanů zpívalo s Ritou Marley No woman no cry, byl to nejlepší důkaz jejich životnosti.

Marley a kořeny reggae

Příchod rockové hudby na Jamajku má některé prvky, výrazně podobné Čechám. Zatímco k nám se dostávala přes legendární Rádio Luxemburg, na Jamajku pronikla po středních vlnách stanic vysílajících podél karibského pobřeží Spojených států. Byly to zvláště neworleanské stanice. Tamní rock'n'roll byl na americké scéně poměrně výlučný. Byl blíže černé hudbě a rhythm & blues, nevyhýbal se ani houpavým karibským rytmům. Pohodový tlouštík Fats Domino, největší hvězda specifického stylu, je toho zářným příkladem. Protože místní hudební kultura, tzv. mento, měla s neworleanskou hudbou společné rysy, ujímal se tento typ rockové hudby na Jamajce velmi snadno. Velkým problémem byl ale nedostatek desek. Pamětníci té doby tvrdili, že singl stával na černém trhu (jinde se získat nedal) pěti- i vícenásobek toho, co v USA. Snad právě proto se z rock'n'rollu stala na začátku šedesátých let na Jamajce především místní živá hudba. Bylo levnější natočit a vylisovat coververze známých hitů než dovážet desky z USA. Autorská práva samozřejmě veškerá žádná. Dodnes jsou k dispozici snímky z těch let, které ukazují, že původní kapely (ze sedmdesáti procent v nich byli členové pouliční kutálky The Skatalites) hrály hlavně neworleanský repertoár, v němž se velmi liberálně pohybovaly od tradičního jazzu po rock'n'roll. V průběhu let do jamajské hudby pronikal místní hudební folklór, který v sobě nesl prvky afrických kolovrátkových popěvků a typický karibský houpavý rytmus. Právě v této době začal svou hudební dráhu Bob Marley. Svou první desku Judge not vydal pro vydavatele Leslieho Konga jako šestnáctiletý v roce 1961. Pro Marleyho bylo důležité, že se dostal do vlny, která si osvojila americký repertoár natolik, že její představitelé začali psát vlastní písně. Už Judge not byla jeho skladba.

V zemi, kde je dodnes většina obyvatelstva negramotná, nabrala písňová kultura neuvěřitelné rozměry a s trochou nadsázky lze říct, že se stala důležitým komunikačním prvkem, který nahrazoval mimo jiné noviny. Byl to zvláštní druh folku. Písně velmi často popisovaly domácí i zahraniční události nebo k nim vytvářely jednoduché komentáře, které ještě rozšiřovali DJové, kteří začali jezdit po Kingstonu s pojizdnými diskotékami a z korby ojetých nákladních vozů do instrumentálních verzí rytmicky recitovali své názory.

Marley v této rodící se 'první DJ culture na světě' nejel. Byl mnohem více zaujat vokálními americkými černými soubory. Jeho první skupina Wailin' Wailers z roku 1964 měla z dnešního hlediska blíže k modelu současné pětičlenné teenagerské skupiny než k rockové kapele, kde všichni hrají na nějaký nástroj. Ze snímků, které natočili pro tehdejší Studio One Sira Coxona Dodda, je patrno, že pětice se snažila působit co nejvyrovnaněji. To, že o pár let později přešel při své sólové dráze k principu sólového zpěváka, doplňovaného tříčlenným ženským sborem I-Threes, je dáváno do souvislosti s jeho první americkou zkušeností. Marley odešel v roce 1966 za svou matkou pracovat na rok do delawarské automobilky Chrysler. Tady se setkal s gospelovou hudbou, jež tento princip původně zavedla, ale i s hity tehdejších velkých soulových hvězd, jako byli James Brown, Wilson Pickett nebo Otis Redding, kteří definitivně zkřížili gospel a rhythm & blues.

Učňovská šedesátá léta namíchala Marleymu ideální stylový mix. Na jedné straně byl sám skladatelem, možná výstižněji řečeno písničkářem, blízkým bělošskému typu elektrifikovaného folkaře, na druhé straně stylovým interpretem svérázného jamajského soulu.

Marley Rasta: Domů, do Afriky

Kolem roku 1969 přestoupili Bob Marley, Peter Tosh a Bunny Livingstone na rastafariánskou víru. Otázkou je, zda slovo přestoupit má v souvislosti s rastafariány nějaký význam. Není liberálnějšího náboženství než rastafariánské. Religionisté by je nejspíš označili za prolnutí křesťanského učení s domorodými kulty. Ortodoxní věřící sice pořádají náboženská shromáždění, tzv. grounations, ale jinak se skoro všichni shodují na tom, že víc než náboženství by se mělo říkat 'způsob života'. V tom je obsaženo jak vegetariánství a nesolení pokrmů, odmítání oficiálních sňatků, účesy dreadlocks (dnes se spíše užívá zkráceného dread) ale i užívání ganji (kayi) čili marihuany nebo neobvyklé výklady bible. Rastafariánské učení vzniklo pod vlivem amerického radikálního myslitele Marcuse Garveyho v průběhu třicátých let minulého století. Garvey byl vypuzen ze Spojených států a svá léta dožil právě na Jamajce. Podle něj je rodnou vlastí amerických černochů nikoli Amerika, ale Afrika, z níž byli jejich předkové násilím uneseni. Celé snažení černého amerického lidu by proto mělo směřovat k návratu do rodné země, do Afriky. Snil o vybudování celého velkého loďstva, které jednoho dne přijede k americkým břehům a odveze lid zpět do Afriky. Do té doby si černí mají vytvořit svůj vlastní stát po celém světě, který se neohlíží na státy a režimy. Jako kdyby neexistovaly. Kolem těchto myšlenek, které mnozí Jamajčané brali doslova a trávili léta na pobřeží čekáním na stále nepřijíždějící lodi, se začalo vytvářet v průběhu třicátých let rastafariánské učení. Bylo postaveno na interpretacích tzv. jakubské bible, která je sice jedním z vrcholů anglické literatury, ale od původního textu se někdy mocně vzdaluje. Když je v jakubské bibli řečeno "A kouř vystupoval z chřípí jeho," je tím samozřejmě myšlena marihuana. Reggae je na takových interpretacích často založeno. Babylonem je například míněn svět bílých, exodem není jen odchod židů z Egypta, ale i černochů z Ameriky a podobně. I sám název hnutí má svůj základ v Africe, kterou jakubská bible překládá pojmem Etiopie. A protože v třicátých letech právě v Etiopii, jedné ze čtyř tehdejších nezávislých afrických zemí, vládl princ Ras Tafari Makonen (známý později jako Haile Selasié), z dynastického hlediska považovaný za potomka krále Šalamouna, oslavovaný jako statečný bojovník proti fašistické Itálii, začali ho rastafariáni uznávat za panovníka onoho garveyovského univerzálního černého státu po celém světě. Přestože moderní historie jej považuje za jednoho z nejméně osvícených panovníků na africkém kontinentě, byl až do své smrti uctíván na Jamajce jako boží vtělení.

I když se v rastafariánském učení objevuje často slovo boj, rastové jsou mírumilovní. Neměli nikdy nic proti bílým, chtěli jen zpět do Afriky. Byli tak protikladem jiné stylotvorné jamajské skupiny, rude boys, jejichž životní styl a vystupování bylo vzdáleně srovnatelné se skinheady. V padesátých letech jich prý bylo několik tisíc a větší část jich žila v předměstských čtvrtích Kingstonu, hlavně v proslulém Trenchtownu, z něhož pocházel nejen Marley, ale snad všichni významnější jamajští zpěváci sedmdesátých let. Pro Marleyho bylo rastafariánské učení hlavním prvkem sebeuvědomění a základním kamenem jeho poslání. Chudý, oloupený vystěhovalec, součást té části světa, která je ponížená a na dně, zvedá hrdě svůj hlas na podporu stejně utiskovaných a potlačovaných. Proto jsou některé jeho písně tak ideologicky ostře formulované. Stačí ocitovat pár názvů: Exodus, Oni mají plné břicho, ale my máme hlad, Zpěvem zbortíme Babylon, Píseň o vykoupení, Vlak do Sionu, Krysí závod (tj. hon za bohatstvím) atd. Marley ale nevynechával ani mírumilovnou složku rastafariánské víry - její prvky se objevují i v milostných skladbách, které označují lásku jako oslavu boží. Nejlépe je to znát na jeho nejvíce rasta albu Exodus, kde se milostné písně harmonicky prolínají s bojovými popěvky.

Marley Politicus

Vrchol Marleyho kariéry přišel právě ve chvíli, kdy v Anglii s největší měrou řádil punk. Marley, který tehdy s novináři komunikoval ve skoro nesrozumitelné pidgin English, vycítil, že anarchistický punk má k jeho rastafariánskému pohledu na svět velmi blízko, a dával to všemožně najevo. Ostatně, sblížení přicházelo z obou stran. I punkové a novovlnné kapely začaly experimentovat s reggae. Píseň Juniora Murvina Police and thieves z roku 1975 se stala ozdobou koncertů The Clash, dívčí skupina The Slits hrála dokonce jen reggae, skupina Ruts zkoušela aplikovat na punk prvky dubu a podobně. Jednotícím prvkem byl pro obě strany pocit, že jsou odstrčeni, od společnosti. Nezaměstnaná bílá mládež se svým heslem 'No future' na tom byla stejně jako o lodích do zaslíbené Afriky beznadějně snící sekat rastů. Výsledek tohoto dialogu se ale projevil víc při experimentech na bílé scéně než na Marleym, který napsal o svém kontaktu s punkem jedinou píseň - Punky reggae party, která vyšla jako B-strana singlu se slavnou milostnou písní Jamming.

Marley byl - snad právě pod vlivem rastafariánského učení, které vyjadřovalo i určitý politický světonázor - po celou svou kariéru homo politicus. Jak se rozvíjela popularita reggae, rostl i jeho zájem o globální problémy. Jamajce zůstal pořád věrný - za dva měsíce po tom, co demonstroval svou sounáležitost s bílými punkery, se na koncertě v Kingstonu přímo na pódiu pokusil smířit dva tehdejší krvelačné politické oponenty, Edwarda Seagu a Michaela Manleyho, jejichž ozbrojené bojůvky v rámci boje o prezidentskou funkci šikanovaly celý ostrov. Ale to hlavní byla pro Marleyho Afrika. Brzy po tom, co se začalo chytat v hitparádách reggae, se tato hudba ujala i v Africe. Hit Sonnyho Okosuna Fire in Soweto byl předzvěstí vzniku nového žánru - afrického reggae. A v roce 1978 přijel Marley poprvé do Afriky. Jistě nebyl prvním rastou, který přišel do zaslíbené země. Už v šedesátých letech se pokusilo několik skupinek rastafariánů odjet do Afriky a se svolením velkého Krále králů žít v komunách na etiopském venkově. Bylo to fiasko. Ale Marley přijíždí do nové Afriky. Do rostoucích velkoměst na pobřeží Atlantiku, do moderního světa, který, jak se později ukáže, sice stojí na hliněných nohou, ale na první pohled fascinuje svou moderností. Ale i Afrika musí patřit Afričanům, sděluje album Survival, které vzniklo pod vlivem zážitků z jeho koncertního turné. Je v něm zakleta duše válečníka, který vede svůj kmen v boji za svobodu, k definitivnímu pádu Babylonu. Marleymu dochází, že vysněný exodus jamajských bratří je jen prvním, snazším krokem. Toto období je vůbec obdobím politického vizionáře. Marley pomalu nezná ve svých tehdejších interview jiné téma než Afriku. I když se stylizuje do role bojovníka, ani teď se nesnaží konfrontačně ukazovat na bílého viníka. Rastafariáni přece tvrdí, že jejich království bude existovat mimo všechny bělošské instituce. Naopak, poslední píseň na posledním albu vydaném za jeho života, Redemption song, ve své střední pasáži říká, že nikdo jiný než my sami nás nemůže osvobodit od duchovního otroctví.

Marley přijel do Afriky ještě jednou. V dubnu 1980 navštívil Etiopii, Keňu a zahrál na festivalu v zimbabwském Salisbury. Bylo to symbolické - ohlas Marleyho písní vedl právě v Zimbabwe k hudebnímu hnutí chimurenga, které podporovalo místní osvobozenecké hnutí. V jednom pozdějším rozhovoru se ptali největší osobnosti chimurengy, zpěváka a politického vězně Thomase Mapfuma, jestli tehdy mluvil se svým velkým vzorem: "Ne, nechtěl jsem a vlastně ani nemusel," odpověděl Mapfumo, "stál jsem daleko od pódia, díval jsem se na něj a na lidi a bylo mi, jako kdybych s ním mluvil."


Autory článku jsou Josef Vlček a Vojtěch Lindaur a vyšel v časopise Rock & Pop.